LETNÍ AKÁDA VDčka

12.08.2018

Po pár odpočinkových týdnech jsem opět v kalendáři objevil nějakou akci. A jaké to štěstí, že zrovna tradiční letní akademii VD v krásném prostředí Jizerských hor.

Z Pardubic jsme na ni letos našli cestu jenom a Pie (Ondra Pipek). Ve vlaku Pardubice-Liberec se k nám přidal ještě Radasta (Radim Kligl) z brněnské Tesly, takže jsme byly opravdu velká grupa už na úplném začátku. Naše dobré naladění však rozvrátil hned Hradec, protože jsme kvůli výluce museli jet hodinu autobusem, kde nás řidič málem zanechal v Nové, místo ve Staré Pace. Náš spěšný vlak pak samozřejmě nečekaně nabral zpoždění, a proto jsme finální autobus do Hrabětic nestihli. Následovalo tedy cca půlhodinové čekání v Rychnově u Jablonce nad Nisou. Na druhý pokus už jsme nakonec na místo konání akce dojeli, a dokonce i včas, což se dá (u nás) považovat za velký úspěch. O pokoje na akádě letos nouze nebyla, na Slovance nás bylo celkově 33 asi na 50 postelí, takže si každý mohl pohodlně vybrat, kde se usadí. My to nějak xtra neřešili, zabrali jsme ve třech první volný pokoj pro čtyři a bylo hotovo. Odpoledne přišel na řadu první trénink - takový testovací trojfázový kombotech. Zjišťuju, že pro mě to je po celkem dlouhé době zase pořádná mapa, nervy ale chladím a přesvědčuju se o dobrém výsledku. První částí byl trénink přeběhů na směr. OK, první trénink na jedničku. Následně přišel ale had po vrstevnicovce s terénními prvky - to už bylo něco jiného. Ze začátku docela random trefování, ale později už jsem se do toho taky díkybohu dostal. Celý trénink zakončil měřený fičák v kamenném poli. Na poslední část úvodního tréninku přišla forma jako hrom, alá kvalifikace MČR middle. Neuvěřitelné. Všechny kontroly jsem šel totálně čistě a druhýmu Márovi a třetí Terce Janošíkové jsem nadělil přes minutu... No, ale po pravdě, tím jsem si tu dobrou formu vybral všechnu v jeden den. 😊 Po tréninku se uskutečnily pokusy o seznamovací hry, které ale proslavili spíš nás dva s Piem. Chvíli na to byla véča a mezi staršími dorostenci (byli jsme celí 2 Češi a 1 Slovák!) se rozmohla vášnivá debata o Garmin odznáčcích. Nás s Péťou Čechem to chytlo tak, že jsme si teda naložili ještě večerní dávku. Vyběhli jsme o půl jedenáctý večer, ve velmi ideálním čase tak, abychom získali odznáček za noční aktivitu. Ok, získali jsme ho.

Jenže on byl i odznáček za brzkou ranní aktivitu, což znamenalo budíček v 6, hodinku a půl před rozcvičkou. Celá chata spí, jen my jdeme s Čechínem BBA na zbytkáč. Pak rozvička, snídaně a dopolední "downhill". Říkám si, v pohodě, to bude z kopce. Houby z kopce. Stalo se vám někdy, že byste běželi downhill DO kopce? Nám se to díky Márovi poštěstilo. Márův downhill byl následně v analýze klasifikován na 312 m klesání a 275 m stoupání, což tomu opravdu odpovídalo, takže ze seběhu bylo vlastně většinu tratě jen sápání se do kopce. Samozřejmě na tohle nebyl připraven nikdo. No teda hlavně já, po skvělé pauze od finále MČR KT. Nebudu to moc rozebírat, řeknu jen jednu věc: Že bych ztratil na tréninku přes 15 minut se mi už opravdu dlouho nestalo... 😊 Po obědě byl trénink Piem nazvaný jako: Honění divé zvěře. Tedy chcete-li oficiálně: Hon na zajíce - klasický štafetový chasing trénink. My jsme ukázali, že tohle v Pardubicích opravdu dáváme, takže ani já a ani Pie jsme se chytit skoro jako jediní nedali. Po večeři (která byla opět vynikajicí) následovala opravdu luxusní dvouhodinová přednáška s Terezkou Janošíkovou o její neskutečné kariéře, kdy ještě v roce 2012 skoro nevěděla co je orienťák a za tři roky už brala mediale na MEDu. Celá přednáška spíš ve stylu "Prostě jako WTF?" nebo "Sakra, to přece nemůže bejt možný."

V pátek ráno jsem se nechal ukecat na další rychlejší BBA, tentokrát už ale bez rozcvičky. Po snídani middlík, všichni (včetně mě a Pie) po trati letí, větší chyby až na slovenského hosta neděláme nikdo, ale stejně dostáváme kládu od Terky, Máry i Ňufa. Odpoledním zpestřením měla být mapová hra. Kdo byl loni jistě ví, že hlavním cílem této hry je nově spíše dostat se do večeře zpátky na chalupu. Na startu se všechny týmy co nejrychleji rozprchly a začalo se bojovat o každou minutu. Přes hledání indicií, traverzování, šachovnici a přesun Kostela Nanebevzetí Panny Marie v Mostě jsme se s naším týmem dostali až na druhý konec mapy, kde jsme asi tak o 20 minut vedli, ale pohořeli jsme na doplňovačce o hřbitově a nechali se dojít dalšími 4 ze 6 týmů. Totálně mě následně dorazila nejmenovaná členka jednoho z konkurenčních týmů, co doplňovačku vyřešila ihned po přečtení, zatímco jsme tam vařily mozky už skoro půl hodiny... Z důvodu vyčerpání ale všichni po poradě souhlasili, že půjdeme společně, a tak jsme dořešili i zbytek a došli na Slovanku časově asi hodinu před večeří v 5 týmech najednou. (6. tým - "Slovensko" došlo nečakane päť minút pred večerou.) Po večeři nastala kvůli velkému ohlasu Terčina přednáška č. 2, tentokrát pouze o letošním juniorském mistrovství světa - přípravě, zákulisí, pocitech aj. Velmi efektivní byla i ukázka letošního JWOC TOP10.

Další ráno už jsme radši nedělali vůbec nic, protože po snídani následoval běžecký trénink, ale s Terkou. Rozklusání, mobilizační cviky, aktivní protahování, abeceda, rovinky a zase doklus zpátky na chalupu. Takhle zpocenej jsem do tý doby asi ještě nebyl... 😊 Odpoledne byla raději zase jen o-gamesa, tentokráte paměťový scorelauf o tatranky. Já jsem šel takticky s mým košickým kamarádem Migelem, ale československá paměť nám stejně moc nepomohla - přesto jsme náhodně našli první kontrolu a šťastně se občerstvili. Při postupu na druhou kontrolu se ale stalo, že Slovensko se ocitlo náhle mimo hru. Po sérii skoků přes pařezy zapraskalo v kotníku a bylo zle. Migel začal skákat skoro jak Marija Lasickeneová a potom se složil do borůvek. Nezbývalo mi nic jiného než svého krajana podepřít a dobelhat se s ním do cíle. Fair-play je pořád důležitější než jídlo, a to i když se valí na všech kontrolách. Pamatujte na to! 😊 Kolem půl deváté jsme se sešli u ohně a začala asi ta nejlepší část letošní akády. Celé to odstartovala debata o Stravě. Ano, opravdu o té s velkým S. Nikdy bych neřekl, že se budeme bavit půl hodiny u táboráku o motivačních a demotivačních účincích tréninkové aplikace. Neshodli jsme se, ale bylo to fajn. Po setmění se začalo se zpíváním, které bylo celou dobu opravdu zábavné. Někteří zpívali, někteří se snažili zpívat a ostatní jen koukali a náramně se bavili. Večer příjemně pokračoval. Potom, co nás u dohásínajícího ohně zbylo asi 10, nám Terka začala ukazovat různé pohybové hry. Některé byly naprosto úžasné. Například hra, ve které se opakovalo neustále do kola spolu s tleskáním toto: "Bon-čiki-bon, Bon-čiki-bon, Bon-čiki-rakačiki-rakačiki-bon, Aha, Oujé". Tohle se začínalo šeptem a přes normální hlasitost a hlasitý řev se přešlo až ke kompletnímu rozvrácení hlasivek a výpadkům hlasu, že tuhle indiánskou komedii museli slyšet až na Ještědu. Cílem hry bylo prostě jen co nejvíc řvát... 😊 Pak jsme sehráli ještě pár dalších her, zkoukli fotky a videa z letošního MEDu a po Terčiné ukázce hasičského zásahu kolem druhé ranní jsme šli na kutě.

V neděli ráno nás opustil Pie, který odjel na Béďa Camp do Budislavi a my pokračovali posledním finálním tréninkem, tzv. týmovkou. Ve čtyřčlenných týmech jsme si měli libovolně rozdělit jednatřicet kontrol s daným pořadím. Měli jsme jen jeden čip, takže to byla vlastně taková štafeta na dnes už neexistující dlouhé trati. Ňuf tenhle trénink šel sám 75 minut. My jsme mu hladce konkurovali, až teda na to, že jsme ho šli ve čtyřech za 110. Zajímavé, že? Byli jsme už prostě vysílení no... Po špízu s hranolkama k obědu přišlo už jen velké loučení a konec.

Tak tohle byla letošní letní akáda v Jizerkách. Sečteno, podtrženo: naběhaných 70 km za 5 dní, dva získané odznáčky na Garminu, sladká výhra ve výzvě na Connectu, dokončení všech Márových tréninků bez větších mapových i zdravotních problémů a nekonečné množství obdržených rad od čerstvé dvojnásobné juniorské mistryně světa je jen malý výčet toho, co nás jistě posune dál. Tak snad nás příště pojede víc, rozhodně to stojí za to.

Palda